iMcSport.cz

Veronika prodělala závažné onemocnění zánětem mozkových blan, lékaři dokonce spekulovali o konci kariéry, přinejmenším radili udělat v závodění pauzu, ale ona bojovala. Deset dní ležela v nemocnici, dva měsíce nesměla udělat rychlejší krok. Bylo to k pláči. Ale umanula si, že přestávka a odpočinek nebudou, že chce závodit ještě v téhle sezoně a co možná nejdřív. Sáhla si na dno, vyčerpala všechny možnosti, skutečně šla až do posledního výstřelu. Přesně tak, jak vidí biatlon. Tam je také potřeba bojovat až do samého konce. A výstřel padl a ona má našlápnuto k olympiádě.

„To je mi otázka. Těším. Moc. Asi jako každý, kdo tam ještě nebyl. A samozřejmě jsem i moc zvědavá.“

O prázdninách jsi dlouho marodila. Je pro tebe tahle sezona hodně náročná? Nejen po stránce kondice. Ale i psychicky.

„Tohle je a ještě bude hodně složitá sezona. Sama nevím, co od sebe mohu čekat. Jak se zachová tělo, hlava. Nevím, jestli bude výpadek znát, nebo ne. Pevně doufám, že se pauza nikde nepromítne a všechno pojede tak, jak bylo dopředu naplánováno.“

Bála ses, že sezona neklapne? Anebo dokonce, že budeš muset skončit s vrcholovým sportem?

„Nejdřív jsem se bála, že budu třeba muset vynechat sezonu. Na to jsem myslela. Ale když mi lékaři v nemocnici nakonec řekli, že to snad až tak hrozný nebude, tak se mi ulevilo a věděla jsem, že to půjde.“

Takže černé myšlenky se ti vyhnuly?

„Jasně, nad tím, že bych musela skončit s vrcholovým sportem, jsem nepřemýšlela ani chvilinku. To jsem si prostě nepřipouštěla. Jsem spíš bojovník, než že bych to balila dopředu.“

Jakou jsi měla motivaci? Uvědomíš si, co ti dodávalo při uzdravování víru?

„Motivace byla obrovská. Už právě samotný fakt, že jde o olympijskou sezonu, mi dával sílu. Ani na minutku jsem netrpěla skepsí. Pomáhali mi rodiče, příbuzní, přítel a kamarádi. Nenechali mě v tom samotnou a to se pak všechno překonává líp.“

Olympiáda se koná ve Vancouveru. Ty už sis Kanadu vyzkoušela, jestli se nepletu.

„Poznala jsem ji jen úplně okrajově. Byla jsem pouze v dějišti juniorského mistrovství světa v Canmore, nikam jinam jsem se díky nabitému programu nedostala. Proto se už těším, že bych mohla z Kanady poznat víc.“

Jak jsi vlastně dopadla na juniorském šampionátu?

„Byla jsem sedmá v individuálním závodě, pátá ve sprintu, druhá ve stíhacím závodě a pro mistrovský titul jsme si dojely s holkama ve štafetě.“

Teď už zostra závodíš mezi seniorkami. Jaké úskalí přináší přechod z juniorské kategorie mezi dospělé?

„Nemám pocit, že by se něco měnilo. Už asi tři roky odjedu každou sezonu nějaký závod mezi seniorkami. Tak mi to ani nepřijde, že bych se posouvala do jiné kategorie.“

Pojďme na úplný začátek – jak ses dostala k biatlonu? Jak tě napadlo nazout lyže a vzít flintu na záda?

„Přes kamarádku na základní škole. Jednou mě vzala na trénink a už jsem tam zůstala. Prostě se mi tam líbilo, začalo mě to bavit, a jak jsem odjela první závody, už jsem nechtěla dělat nic jiného.“

„Důležité bylo, že se mi dařilo. Kdybych byla nemehlo, nešlo mi to, asi bych u biatlonu nezůstala. Měla jsem štěstí, že si všechno pěkně sedlo.“

Kdy se začíná střílet? Přece nedají hned malým holkám flintu a nepošlou je na lyžích do lesa střílet?

„Střílet se začíná už v žákovské kategorii, v jedenácti letech. Nejdřív ze vzduchovky. A pak v dorostu, někdy v šestnácti, se přejde na malorážku. A proč by nás nepustili do lesa? Aspoň se s tou flintou nebojíme, ne?“ (směje se; zbraň, jako součást svého sportu, bere naprosto přirozeně a ani jí to nepřijde…)

„Takhle z fleku to říct nejde. Co mám raději. Záleží na tom, jaká je forma. Někdy mi jde líp střelba, jindy se zase cítím jistější na lyžích.“

„Ani v jedné. (zase se směje) Pracovat musím na obojím, pořád je co zlepšovat.“

Mohla bys být kupříkladu elitní střelkyně? Představíš si, že by ses prosadila v sólo disciplíně?

„Tak to si nepředstavím, protože bych to nechtěla. Jednou jsem zvolila obojí dohromady, tak u toho zůstanu.“ (rezolutně rozhodí rukama a pořád se usmívá)

Čím je pro tebe biatlon tak atraktivní? Umíš popsat jeho kouzlo? Jak zlákat mladé adepty?

„Biatlon je hodně zajímavý sport. Závod není rozhodnutý do posledního výstřelu, jeden minutý terč může znamenat veliký propad ve výsledkové listině, a to se mi na tom libí. Je to sport plný zvratů, je do konce napínavý, atraktivní pro lidi i pro závodníky. Musíš se umět vyždímat a pak soustředit, zadržet dech a skvěle střílet. Musíš to umět ideálně zkombinovat.“

Kolik pušek máš k dispozici? A lze si vůbec ke zbrani vybudovat vztah?

„K dispozici mám jednu pušku, kterou mi ale vyrobili v Německu na míru. Vztah si k ní vybudovat jde, někdy mám i období, že ji třeba každý druhý den čistím.“

Na zádech taháš pár kilogramů, kolik přesně?

„Flinta musí podle pravidel vážit minimálně 3,5 kilogramu. Moje puška má asi 3,7 kilo.“

Rozumíš své pušce? A střílela jsi už z něčeho jiného?

„Své pušce bych asi rozumět měla. A asi jí i rozumím. Ale z ničeho jiného jsem nestřílela, nebyla možnost. Ještě tak možná z někoho jsem si vystřelila, ale to je tak všechno.“

„Vzor mám v každém, kdo něco dokáže, něco umí. Kolikrát s trenérem koukáme, jak ten a ten střílí nebo jede na lyžích, ale nejvíc si asi všímám Kati Wilhelmové.“

„Sportuji odmala a doma mám ohromné zázemí. Teta závodně lyžovala, byla na dvou olympiádách. A tátův bratranec dělá biatlon. Rodiče sice nesportují, ale ke sportu mě i mé mladší sestry vedou.“

„Ano, obě se věnují biatlonu. Ta starší je prvním rokem starší dorostenka a je členkou juniorské reprezentace. A ta mladší je ještě v žákovské kategorii.“

„Asi bych se věnovala hladkému lyžování. Mamčina sestra lyžovala a v ní mám také vzor.“

Stíháš kromě biatlonu i koníčky?

„Skoro vůbec. Když mi skončí sezona, musím do školy, takže koníčkem je mi studium. A pak je zase příprava na další sezonu a tak pořád dokola. Ale nestěžuji si.“

„Studuji šestým rokem na sportovním gymnáziu v Jilemnici. V září už bych chtěla konečně odmaturovat. Pak bych šla ráda na vysokou. Samozřejmě se sportovním zaměřením.“

 

Jak lze skloubit školu a sport?Stojí to hodně úsilí?

„Skloubit to jde, a to díky tomu, že mi profesoři hodně vycházejí vstříc a mám individuální plán. O to je to potom jednodušší.“

Máš maskota? A co rituály? Na olympiádě jsou takové věci důležité, je to cosi jako psychologická berlička.

„Nemám nic. Já se soustředím na všechny závody stejně. Úplně maximálně. Ale přítel už mi slíbil, že mi nějakého maskota do Vancouveru do tašky přibalí.“

Není to otrava? Tahat lyže a pušky po světě a mazat lyže a pušky před závodem. Přijde mi, že je toho prostě hodně.

„Ale není. Kdyby to byla otrava, tak se už biatlonu nevěnuji. Mě to baví.“

„Servismany samozřejmě máme, ale jenom na lyže. O pušku se stará každý sám.“

Jsou chvilky, kdy si jen tak vyjedeš na lyžích? Bez flinty a vyjíždíš únavu a kocháš se lesem?

„Takové chvilky mám. Většinou dopoledne chodíme hlavní tréninkovou fázi se střelbou a odpoledne se jdeme jen tak volně projet. Většinou klasicky.“

„Úplně oblíbená místa nemám. Ale nejčastěji jezdíme do rakouského Obertilliachu a tam se mi moc líbí.“

„Asi tři roky jezdím na snowboardu, ale to jen tak na jaře po sezoně, jindy není čas.“

Co říkáš projektu McDonald’s Hopefuls? Jak je pro tebe přínosný a užitečný? Potkala jsi někoho zajímavého?

„Jsem ráda, že v tomto projektu mohu být, a myslím si, že tam jsou moc fajn lidi, se kterými jsem měla možnost se seznámit a pořád se seznamuji. Akorát s mým nabitým plánem a častými cestami do zahraničí nemám moc možnost účastnit se všech workshopů a různých jiných sezení. Mrzí mě to. Ale členství si moc vážím.“

VIZITKA: VERONIKA VÍTKOVÁ

1. místo v anketě Biatlonista roku ČR 2009