iMcSport.cz

Když praštil se závoděním, dal se na trenérskou dráhu. Nyní je šéftrenérem české reprezentace. K tomu působí jako člen Českého olympijského výboru a coby patron projektu pro největší české sportovní talenty – McDonald‘s Olympic Hopefuls. Pravda, nenudí se. Jeho život i po sportovní kariéře – kdy největší sportovní esa často nevědí, co dál – je pořád pěkný kolotoč.

Martine, jsi rok ve funkci šéftrenéra reprezentace, pověz, jak se ti změnil život?

„Hodně. Do loňska jsem se živil vlastním tělem, teď je to trochu jinak. Fyzická aktivita ustoupila práci manažerské. Na lodi jsem byl sám za sebe, teď už nesu zodpovědnost za ostatní. Ale jsem rád, že jsem zůstal v prostředí, které dobře znám. Mohu uplatnit nejen to, co jsem se naučil letitou praxí, ale i to, co jsem vystudoval.“

 

„Baví, i když je to občas náročné. Jedná se o práci s lidmi, o práci, která bere hodně času. Takže jsem hodně často z domova pryč. To je minus. Ale zase mám pocit, že ta práce má smysl.“

 

„Letos se mi to stalo snad jednou. V srpnu s reprezentací v Kanadě jsem si říkal, že by mi nevadilo zase závodit. Bylo krásné ráno, sluníčko se odráželo na hladině a napadlo mě, že bych docela rád vzal pádlo do ruky. Ale na druhé straně bylo mnohem víc závodů během sezony, kdy jsem si říkal, zaplaťpánbůh, že sedím na břehu a na vodu nemusím.“

 

„To jo, na vodě se rád svezu. Ale už nemám potřebu závodit. Už je to pryč.“

 

„Mám loď, na které jsem jel na olympiádě v Aténách. Ta mi asi vždycky nejvíc vyhovovala.“

 

To byla celkem úspěšná loď. Má na svém kontě čtvrté a páté místo z těch aténských her…

„A zajel jsem na ní nejrychlejší čas na pětistovce. Ale v lodi to není. Je to v rukách a hlavně v hlavě…“

 

Skočíš někdy na tréninku do lodi, abys svým svěřencům prakticky předvedl, co po nich vlastně chceš? 

„Když je to nutné, tak ano. Ale v reprezentaci jsou dospělí závodníci, kdy už nějaké korekce v technice nejsou obvyklé. Každý závodník je jiný, tedy i technika pádlování u každého je jiná. Jde hlavně o cit pro vodu. Principy a základy pádlování jsou dané. Mohu jim vysvětlit, jak by to mohlo fungovat. Ale většinou to nepotřebují.“

 

„To rozhodně ne. Musel bych hodně trénovat. Po dvou měsících bychom se o tom mohli bavit. Ale fakt nevím, jestli bych měl šanci.“

 

„Jsou to spíš organizační věci. Závodníci jsou trénovaní od svých trenérů v klubech a střediscích. Když se sejde reprezentace, moje role je větší.“

 

Jdeš v tátových stopách, Josef Doktor je jedním z nejslavnějších kanoistických trenérů. Diskutujete spolu o práci, o trénování?

„Velmi často. Má obrovské zkušenosti. Řekl bych, že u nás není pro kanoi lepší trenér.“

 

Trénoval tě téměř celou kariéru, jak na to vzpomínáš? Hádali jste se?

„I konflikty jsme měli, ale takové situace jsme řešili rychle, intenzivně, nahlas. Dojeli jsme jeden úsek, pohádali se, vyměnili si pár peprných slov, že se všichni na kanále v Račicích divili, ale za 15 minut jsme jeli druhý úsek, a už to bylo v pohodě. Byl klid, souhra. Trenér má mít hlavní slovo, závodník si může myslet něco jiného, ale měl by provést to, co chce trenér. Když si myslí, že se může trénovat sám, bere na sebe moc velkou zodpovědnost, svazuje se a škodí si.“

 

„To lze těžko oddělit. Ale na tréninku byl táta víc trenér. Práci jsme si ovšem brali i domů, takže když měl být víc tátou, tak byl pořád i tak trochu trenérem. Máma by mohla vyprávět, jaké debaty se vedly u nás v rodině.“

 

„Asi moc ne, i když byla vždycky největší fanynkou a dělala nejlepší zázemí, jaké mohla. Patřila a patří samozřejmě do týmu. U oběda jsme nadšeně vychválili jídlo a pak jí ani nevadilo, že krafáme o lodi, o závodění, vlastně o práci.“

 

Proslul jsi originálním talismanem – šátkem s lebkami, bez kterého nešlo závodit. Máš ho ještě?

„Bylo jich několik, neměl jsem jeden. A ten z Atlanty je určitě schovaný, mám i další někde u medailí. To byla nutná věc, nejen talisman.“

 

Ale když jsi uzavřel kariéru, skončil i šátek s lebkami, je to tak?

„No jasně, teď jezdím většinou v kšiltovce. Ten šátek měl samé praktické výhody. Nestékal mi pot do očí, nosím totiž kontaktní čočky a vadilo mi to. Připlácl jsem si s ním uši, které mám lehce odstáté, k hlavě a nebrnkal si při záběru ramenem o ucho. Byla to důležitá součást výstroje.“

 

Martine, jsi doktor přes pádlování a jmenuješ se Doktor. Dostal jsi se do komické situace, kdy se do toho někdo zamotal?

„Možná se to někdy stalo, ale vzpomínám si spíš, jak jsem šel na přijímačky na medicínu a zapisovali si mě tam. No a jeden asistent si mě tak změřil pohledem a povídá mi: člověče, co sem vůbec lezete? Zkoprněl jsem a on: tady koukám, že vy už jste vystudovanej.“

 

Ten vtípek tě nerozhodil? Nebyl jsi nervózní, když tě takhle uvítali?

„Ani ne. A stejně jsem se pak nakonec věnovat něčemu jinému. Šel jsem studovat na tělovýchovnou fakultu. Ale nauka o těle, biochemie, anatomie, to mě vždycky bavilo.“

 

A jak si studoval na FTVS? Nevadil škole náročný program vrcholového sportovce?

„Vystudoval jsem řádnou formou, neměl jsem individuální plán. Ale je nutné říct, že mi profesoři moc pomohli. Zkoušky se často odehrávaly formou diskuse, zajímalo je plno věcí, debatovali jsme, bylo to přínosné. Asi by to tak mělo na vysoké škole být.“

 

„Říkal jsem si, že by se to studium mělo nějak završit.“

 

„Vzdělání je hodně důležité. Jenomže vrcholoví sportovci toho musí zvládnout mnohem víc. Jsou z domova často dlouho pryč a musí k tomu ještě stíhat školu. To jsou komplikace, ale oni musí vědět, že to jde. To jim vysvětlím. Druhá věc je, že se musí smířit s tím, že přijdou o jiné koníčky, o diskotéky, nestihnou rande, čas dělí mezi sport a studium. Je to každého volba, každý si to musí přebrat.“

 

„Samozřejmě, u nás v rodině to ani jinak nejde. Sedmiletý Felix jezdí na kajaku, chodí na atletiku. Chodil do Sokola, kam už dochází i čtyřletá Julča. To musí být, sport by měl být přirozenou složkou běžného života.“

 

Mají děti zájem o sport? Nemyslím tvoje, mám na mysli obecný přístup populace.

„Hodně to ničí počítače, elektronická média. Vidíš děcka, která vedle sebe sedí na lavičce a jsou schopné si psát esemesky nebo se dorozumívat přes počítač. Hodně dětí si raději zahraje fotbal na compu nebo v televizi, než aby si šly kopnout ven. To je hrozný, jestli se všechno bude dělat přes počítač, tak to jednou vymřeme. Všechno přece nejde praktikovat virtuálně po síti… Děsí mě to.“

 

„Čísla mluví jasně, do sportu obecně přichází méně dětí. Kanoistika z toho ještě vychází dobře, máme dobrou základnu. Naše generace, sedmdesátá léta, děti ke sportu ještě vede. Jak to ale bude dál? Populace zpohodlněla.“

 

A co ty? Ty jsi nezpohodlněl? Jak se vůbec udržuješ v kondici?

„Raději šlapu na kole, než abych pádloval a nabíral tím fyzickou sílu. Ale jezdím ještě pořád na dračích lodích a tam je pořád potřeba umět zabrat. Takže se ještě držím.“

 

Prozraď na závěr - máš dobře schované zlaté olympijské medaile? Můžeš je ukázat?

„Mám je v sejfu, v bance. Vlastně shodou okolností ve dvou bankách. Nedovedu si představit, že by mi je někdo ukradl. Kdyby mi vykradli barák, tak nebudu tak nešťastný, jako kdybych měl přijít o ty medaile. A s tím ukázáním? Šlo by to, ale je to hodně složité, museli bychom do těch bank k bezpečnostním schránkám…

 

Tak se někdy dohodneme, jo? Třeba před příštími OH, kam povezeš svoje svěřence. Aby měli motiv…

„Tak jo, ale musíme se na tu londýnskou olympiádu nejdřív kvalifikovat. Pak to beru!“

VIZITKA: MARTIN DOKTOR

Narozen: 21. 5. 1974 v Poličce

Nejlepší český rychlostní kanoista všech dob, v současnosti reprezentační trenér.

Do lodi poprvé usedl ve čtyřech, v sedmi začal na kajaku, ve dvanácti přesedl do kánoe.

Je ženatý, s manželkou Kateřinou vychovává syna Felixe (7) a dceru Julii (4).

Tým: Kanoistický klubProSport Sezemice

2x olympijský vítěz (Atlanta 1996), účastník OH 1996, 2000, 2004

2x mistr světa (1997, 1998), celkem 11 medailí na MS

2x mistr Evropy (1997, 2000), celkem 12 medailí na ME

8x celkový vítěz Světového poháru, celkem 48 vítězství v SP

68x mistr republiky (Československo + ČR)

 

Zajímavosti: Na kanoi je také šestinásobným šampiónem Jižní Ameriky a dvojnásobným mistrem Německa. V letech 2002 a 2004 byl členem reprezentační posádky dračích lodí, které zvítězily na mistrovství světa.

 

více na www.martindoktor.cz

 

Autor: Michal Chytil